Jak už je pomalu mým zvykem, přihlásil jsem se i letos ke spolupráci na školní akademii. A od té doby jsme pod přísnou taktovkou paní učitelky Moravcové přemýšleli a snažili se vymyslet nějaké téma a scénky. Jako první zaujala paní učitelku scénka Operační systémy od Dominika Kadery. Následně jsem ji upoutal já se svým Japonským robotem, scénou jak sbalit Francouzku a poté Dopisem domů, který vznikl ve spolupráci s Matějem Šmídem. V té době už paní učitelka vymyslela, že já jakožto veselá studentka a Zuzana Holušová jako přísná učitelka budeme diváky celou akademií provázet. Scénář nám naštěstí napsala paní Moravcová, jelikož mé šedé buňky mozkové v té době už ztratily svou barvu. Stačilo tedy naučit se pár „A čtyřek“ textu a bylo hotovo.
Jak si asi každý ve škole všiml, po Novém roce začaly přípravy probíhat v plném proudu. Pod kritickým a přísným pohledem paní učitelky Vaněčkové jsme se vždy, kdy to jenom šlo, sešli a cvičili. Stálo to krev, pot a slzy, ale vypilovali jsme svá vystoupení téměř k dokonalosti.
8. 3. 2017 jsme se sešli v Salesiánském divadle a zkoušeli, synchronizovali… Zkrátka měli jsme moc práce. I tak jsem si ale dokázal najit čas, vzal si mikrofon a procítěně jsem zpíval slavné Rammsteiní „Du hast“ a všelijak jinak zvedat náladu nervózním účinkujícím.
V 18:00 šla ale všechna sranda stranou a vystřídala ji nepopsatelně veliká nervozita. Za velikého smíchu a několika žádostí o ruku jsem se, ne zrovna nadšeně a ochotně, převlékl do sukně, počkal, až se v hledišti zhasne a šel si sednout mezi diváky. Při svých výkřicích z hlediště jsem kolem sebe slyšel šepot nespokojených diváků: „…Že se nestydí! Ani klobouk si nesundá a vykřikuje do představení. Pár pohlavků by zasloužila…“ Ovšem po větě: „Já to věděla“ všichni pochopili, že to bylo ve scénáři, a jenom se smáli. To se ovšem nedalo srovnat s tím, jak se smáli, když jsem vylezl na pódium. Smíchu jsem se neubránil ani já, ani přísná Zuzana. Zřetelně jsem slyšel smích paní Havlíkové a mám pocit, že ten hluboký a zvučný smích, co se od ostatních tak odlišoval, patřil panu učiteli Fukátkovi, ale to pouze hádám. Ovšem co jsem si rozhodně nespletl a co mě neustále nutilo smát se na celé kolo, byl zvonivý smích mé matky. Jasně a zřetelně se ke mně nesl a nepřestával, což mě donutilo pronést větu, kterou jsem vyvolal další vlnu bouřlivého smíchu: „Mami, ticho!“ Pak se mi naštěstí povedlo, za pomoci Zuzany, svůj smích ovládnout a akademie za příjemného větrání od spodu pokračovala.
Po závěrečné písničce ze mě spadly zbytky nervozity a opět se dostal ke slovu můj komediální talent. Co může být lepší než udělat to, co nikdo nečeká? A tak mě napadlo, že bych mohl ukázat, jak kvalitní a příjemné spodní prádlo se dá v Lidlu koupit, a myslím, že můj záměr se shledal s úspěchem. Nejvíc nás asi potěšil ten potlesk ve stoje. Paní učitelka Havlíková a pan učitel Hellebrand si stoupli mezi prvními a k nim se postupně přidali všichni diváci. To bylo to nejlepší ocenění, jakého se nám mohlo dostat.
Dlouho jsem se děsil, čím mě spolužáci další den budou častovat, ale nakonec jsem zjistil, že tam nikdo z nich nebyl. Ani nevím, jestli je to dobře, či špatně, každopádně myslím, že mohu s klidným svědomím říci: Přišli o hodně. Nakonec se mé obavy naplnily pouze u pana učitele Šindelky, který mi jinak než Körblerová už neříká. Kupodivu mi to nevadí a beru to jako dobré hodnocení své práce, která zahrnovala i spoustu času mimo vyučování.
Myslím, že školní akademie je přínosná především pro nás, co účinkujeme. Seznámili jsme se se spoustou nových lidí, dokázali si, že život ve škole není jen o učení a povinnostech a poznali jsme učitele i jinak, než jako „přísné kantory“. Stále vzpomínám na situaci, kdy mě paní učitelka Vaněčková poprvé viděla v sukni a málem smíchy spadla na zem. Pak se pouze pokaždé, když mě viděla, na mě podívala a s úsměvem na rtech mi řekla, že mi to sluší. Konverzace s pedagogy po vystoupení nás taky přivedla na myšlenku, že s učiteli může být i sranda, pokud zrovna nezkouší.
Co zbývá ještě dodat? Akademie se vydařila a myslím si, že jsme pro příští rok nasadili laťku velmi vysoko. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že příští ročník školní akademie bude na sto procent stát za to!
Jan Körbler, I3.C
Žádné komentáře:
Okomentovat