V roce 1941 se
Japonsko svým provokativním útokem na námořní základnu v Pearl
Harboru přidalo do největšího konfliktu v lidských dějinách.
Japonský císař doufal, že překvapivý útok zničí většinu
americké flotily, ale v přístavu se nenacházela ani jedna
letadlová loď a napáchané škody nebyly ani zdaleka tak vysoké,
jak Japonci očekávali. Zasadili však Spojeným státům tvrdý
úder a dokázali, že ani tak velká mocnost jako USA není
všemocná. Po tomto útoku se armáda USA pustila do masivního
protiútoku v celém Pacifiku. Americké síly postupně dobývaly
jeden ostrov za druhým a Japonsko cítilo, že je v nebezpečí.
Nyní je rok 1945 a všichni cítí, že válka se blíží ke konci.
Američané mají břehy Japonského císařství na dosah a to
poslední, co jim brání ve frontálním útoku, je silně opevněný
ostrov Iwo Jima [iwo džima],
na kterém se několik tisíc japonských vojáků rozhodlo zadržet
nepřítele za každou cenu. Tohle je příběh jednoho z nich. Nebo
spíš jeho pušky.
Ostrov Okinawa
Všude
je tma. Již několik měsíců ležím s ostatními puškami ve
skladu a čekám. To čekání mě rozčiluje. Nic se tu neděje,
není tu do čeho střílet, dokonce sem ani nikdo nechodí. Jen
občas se tu někdo staví, aby nás zkontroloval, ale to je celé.
Jinak si nás nikdo nevšímá. Včera jsem ale slyšela rozhovor
dvou vojáků. Mluvili o válce. Proč trčím tady ve skladu, když
se venku bojuje? Nechápu to. Snad si mě někdo brzy všimne, jinak
se z toho zblázním.
Lukáš Cimr, I1.C (školní rok 2012/2013)
Žádné komentáře:
Okomentovat