Vzpomínky na Úžlabinu

Vstupuji poprvé do učebny s číslem 310. Pokud si stále svou první třídu správně pamatuji, je plná mých budoucích spolužáků. Neuvěřitelné ticho a 31 obličejů vystrašeně zírajících na čistou tabuli mne dostatečně ujistilo, že můj dětinský strach z nového prostředí má mnoho svých bratříčků ukrytých v nejrozmanitějších tvářích, které na mě tupě zírají. Hodnotící pohledy 62 očí mne doprovázejí až k mému novému místu. Zvoní a všichni s napětím očekávají, kdo že nás to uvítá...

Tak si pamatuji svůj první den na SPŠE V Úžlabině. Čtyři roky, které jsem zde strávil, mne obohatily o mnoho vědomostí, zkušeností a v neposlední řadě minimálně o 31 kamarádů. Každým dnem pobytu v tomto ústavu mi stoupalo sebevědomí a rostla naděje na maturitní zkoušku. Stále jsem si říkal, jak budu rád, až budu mít ten kýžený papír a konečně odejdu. Pokud se ale poohlédnu zpět, je právě tento dokument, který je vyvrcholením studia na střední škole, pouhým kusem bezcenného papíru v kontrastu s léty prožitými ve společnosti skvělých lidí. 

Stále nedokážu zapomenout na optimistický přístup naší třídní profesorky, sborově nazývané „Libuška“, která byla pro třídu neuvěřitelnou oporou. Snad ani nejde vyjádřit naši vděčnost, která jí skutečně oprávněně patří. Pochopil jsem i to, že láska nemusí být jen vůči živým organismům, ale třeba i k „trafíčku“, jak ho pan Tichý rozvášněně rád nazýval. Neuvěřitelnou zkušenost mi dal i pan profesor Dvořák, alias „Speedy“, který mne nadšením ze svého předmětu přesvědčil, že i měření může být zábavné. Obdivuhodná pohyblivost tohoto uznávaného profesora nedala mnohým z nás ani spát. Také spící (či bdící?) kantor u písemné

práce je zážitek, který bych jinde těžko hledal...

Jeho oblíbené vysvětlení nepochopené látky větou: „To si odvodíte...“ nebo „Po určitých matematických úpravách dostáváme tento vzoreček...“ mě stále více přesvědčovalo o tom, že elektronika nebude ten pravý maturitní předmět. I tak jsem se i při ní s panem profesorem Zárubou opravdu pobavil. Známý „informejšn lajn“ nebo „tentativ“ již nikdo neodpáře stále nespokojenému panu profesoru Rottovi, stejně tak jako „v irtuální pětky“ dílenskému učiteli Plchovi. I hodiny pana profesora Bernase při výuce elektronických počítačů postupem času vzaly obrátky k projevení zájmu o předmět. Jeho skvělý přátelský přístup k žákům jsme alespoň o maturitním večírku ocenili malou pozorností. I tak jsme asi „Berniemu“ dostatečně nevyjádřili své díky. No a konečně naše češtinářka, paní profesorka Havlíková, na jejíž známé jsem měl až neuvěřitelné štěstí. Sama se už strachovala, koho že to potkám příště. Její hodiny byly přinejmenším originální.

Do samostatného odstavce musím zařadit naše tělocvikáře. Známá trojka Sláma, Bláha, Petržílka na mně zanechala opravdu trvalé následky. Nezapomenutelný cyklisťák na Šumavě je asi nejsilnějším zážitkem z Úžlabiny. Upřímný smích pana profesora Slámy jako reakce na ukázkové „vidle“ jednoho jeho svěřence byl opravdu nečekaný, o to víc jeho obhajoba slovy: „Teď už se tomu můžeme smát…“ Jeho chování mnohé mile překvapilo, aspoň nás nenutil dělat gymnastiku. Slavná věta „Blažeje“ neboli profesora Bláhy při výletu na jezero Laka, kterou již všichni očekávali, znějící: „Tak tohle je jezero Laka, vy paka …“ v nás rozpoutala upřímný výbuch smíchu. O tom, jak si právě tahle dvojka po každém výletu provokativně otevřela svého „gambáče“ a vychutnávala si ho na zápraží své chatky, radši ani nemluvím. To nám snad dělali schválně. O zážitku s panem Petržílkou, při kterém jsme u ohně schovávali svoje drahocenně propašované lahvičky a již řádně společensky upraveni se snažili slibovat, že už půjdeme spát, bych mohl naopak dlouho vyprávět. Stejně si ale myslím, že o našich tajných výletech měli stoprocentní přehled…

Prostě a jistě, vše se dá vyjádřit jedním slovem. A opět budu mluvit za celou naši třídu, třídu E4D maturující ve školním roce 2002/2003: DĚKUJEME!

Michal Hron, E4D 1999–2003, školní almanach 2004